Aneb ,jak jsem se dostala k pomalému životnímu stylu .
Čas neúprosně kvapí, letí minuta za minutou, hodina za hodinou a den za dnem. Uffff.
Kdysi by ve mě tato věta vyvolala šílený stres z věcí co jsem ještě nezařídila a práce, co jsem ještě neudělala. Byla sem workoholik a do práce chodila 7 dní v týdnu. Jo, jo i v neděli , ale až p obědě 😀 .
Dnes už ale ne!
Velká proměna u mě nastala když jsem se přestěhovala z mé rodné jížní Moravy na sever do Beskyd. Začala jsem poznávat hory, přátele, měla obrovský úraz na kole, začala si zařizovat, opravovat chaloupku pod horami, na kterou jsem se dostala díky mému exmanželovi.
Ale ta opravdu obří, zásadní změna se odehrála když se mi narodil syn .
Ano, pak už nestíháte svůj šíleně napráskaný diář, pak nestíháte mít perfektně uklizený dům, nestíháte mít přesně ve 12h oběd. No teda možná jo, pokud máte kolem sebe lidi, co vám pomůžou. Teda jo pokud vaše dítě je andílek co spí 20h denně, teda pak jo. Teda jo pokud…ale ne vždy je možné to teda jo.
Jenže já byla perfekcionista, workoholik s plným diářem a plnou hlavou toho co musím zvládnout. Protože den je krátký a úkolů toliiiikkkk….
Jenže pak se vám narodí dítě, co má AS, vy to nevíte. Dítě vám spí 3h přes den v kočárku a pak od 3h ráno do 6h ráno v posteli. Takže v noci spí celkem 3h. O půlnoci 15 min přestávka ( využita mnou na rychlou sprchu a doplnění energie Nutellou. Jinak řve. Teda méně řve když se nosí a tak se vlastně furt nosí. A že sakryš pozná když jej nosí někdo jiný. No ono na samotě u lesa moc zájemců o nošení nebylo a tak se tím prodíráte jak umíte po těch 3h spánku denně.
A ano, protože chcete být dokonalá matka, co ty 3h přes den co dítě spí v kočárku tak stihnete: 1h procházku, pak dítě v kočárku zaparkujete na terase na čerstvém vzduchu a jdete vysávat, vytírat a vařit. A tradá dítě v vzhůru.
Jo a pak si sakra uvědomíte, že nemusíte. A vlastně to ani nejde stíhat všechno. A tak jak se u nás situace měnila, dítě zklidňovalo a o něco míň řvalo a trochu víc spalo, tak si uvědomujete , že nemusíte.
Bezmezně svého syna miluji, ale jeho narozením začala etapa mého nejtěžšího životního období.
Nemusíte zrychlovat, nemusíte být dokonalá , nemusíte stíhat. Někdy musíte jen tak být. Plnit základní funkce na autopilota a na ostatní se vyprdnout.
S odstupem času a promluvou s lidmi co tomu rozumí sem zjistila, že jsem měla i poporodní deprese. A asi i díky tomu jsem si dostatečně nahlas nebyla schopna říct o pomoc.
A tohle byl můj start. Možná restart do nového mého já.
Stalo se ještě spoustu negativních věcí a trápení, které sem ale postupem času vytěsnila z hlavy a v postatě sem si z těchto těžkostí odnesla hlavně pozitiva a zkušenosti, které bych bez těch těžkých časů asi nevnímala až tak obrovsky pozitivně, tak jak to vnímám dnes.
Zhruba o 8 let později, jedno dítě navíc a jednoho manžela méně, jsem potkala Tomáše Hajzlera a začala se zajímat o jeho práci a tvorbu. Zajímavý, 10 let dozadu bych řekla, že je to divný a že nerozumím tomu co dělá a proč. Ale tím, že jsem sama byla u zrodu tří a prodeje dvou firem, tak sem naprosto chápala co popisuje. Mé nové pomalé já, co se snaží nebýt dokonalé a nehoní se už za nesmysly to chápe a souzní.
A Tomáš zná Kamilu Boudovou a ta mě teda při jejich rozhovoru, který sem našla na YouTube o módě a vůbec módním průmyslu celkově mě totálně dostala. Kamila má obrovský dar vtipně mluvit o negativních věcech a převést je k zamyšlení nad tím vším a určitě napomáhá k obrovskému uvědomění si.
A určitě i ona napomohla myšlence pracovat čistě se lněným a konopným vláknem. A že chci aby se Divoká pekárna zaměřila na udržitelnost, lokálnost a férovost byla samozřejmost vyplývající z hodnot, které mám já sama osobně.
Letos v září jsme se poprvé s Divokou pekárnou účastnili SOU DAY, co Kamila pořádá a bylo to super.
Seznámily jsme se doslova uprostřed schodiště. Uuuu, tu energii cítím ještě teď. A obrovsky děkuji za nádherné věnování do knih SLOU a Falešná Pařížanka. PS: Knihy moc doporučuji, jsou skvěle a čtivě napsaný a některý pasáže překvapily i mě 😀 .
A přednášky ?
Kamilo klobouk dolů, naprosto BOŽÍ. Dvě hodiny sem seděla na té dřevěné židli, která se mi doslova otiskla do zadku a s pusou dokořán hltala každé slovo. Nemluvě o tom jak mě bolela pusa od smíchu . Studenti v Paříži musí být z Tebe naprosto paf. Těším se na další setkání a držím pěsti ve všem co děláš.
Až teď s odstupem času, kdy jsem si odpočinula ke mě naplno přichází ty úžasné okamžiky a všechno postupně vstřebávám .
A víte co? Vůbec nemám zážitky kvůli věcem a místu , ale díky lidem.
A to i díky Kačence a Míši, které mi celé dva dny pomáhaly, abych stihla všechny ty úžasné přednášky a mohla je pak zprostředkovat a básnit o Kamile a SLOU i ženám na jižní Moravě .
A hlavně díky mému tátovi, kterému patří extra poděkování, bez něj by žádná Praha nebyla. Celou dobu hlídal děti, i s nima hledal parkování, ubytování, zajišťoval jim zábavu i jídlo a mě tím umožnil čerpání nových informací a prodávání našich krásných výrobků.
Není to o věcech a místech , teda jo o těch taky, ale víte jak to myslím, je to hlavně o lidech se kterými sdílíme stejné hodnoty, radosti i strasti…….
A říkejme tomu třeba osud, co zařídil to, že mužů dělat to co mě tak obrovsky baví a má hodnotu i pro ostatní .
A taky to, že mi do cesty přichází úžasní lidé .
Protože : “ Život je víc než nekonečné zrychlování jeho tempa. “ – Gándhí
A já bych asi dodala jen, že je o uvědomění a vděčnosti za to co máme i když je to teda někdy fakt těžký!
